Samotní myslivci jsou širokou veřejností chápáni, jako strýčkové v zeleném oděvu s puškou, kteří chrání lesy, pečují o lesní zvířata a zbavují lesy nemocných a zesláblých zvířat. Myslivci se zřejmě snaží o zachování druhově členitého a zdravého stavu zvířat odpovídajícího krajinným a kulturním poměrům země a o ochranu a zajištění životní základny, přičemž velmi rádi předstírají, že tato „péče“ je totožná s ochranou přírody nebo péčí o zvířata.
Lov zvířat myslivci nejčastěji odůvodňují škodným okusováním lesního porostu či škodným okusováním zemědělských plodin, neexistencí přirozených nepřátel, škodností jistých zvířat pro jiná zvířata a samozřejmě regulací početních stavů zvířat. Nicméně za to, že je některých zvířat mnoho a některých není a dochází, k jakýmsi škodám nemohou samotná volně žijící zvířata.
Okusování lesního porostu je pro některá zvířata naprosto přirozenou potravou. Problém ovšem je, že v některých oblastech je zvířat, která okusují lesní porost či zemědělské plodiny mnoho, což se nestalo samo o sobě. Stejně tak sami o sobě nepřestali existovat někteří přirození nepřátelé nebo se sami o sobě někde „nepřemnožila“ divoká prasata aj.
Myslivci dělí zvířecí říši na „zvěř“ a „škodnou“. Zvěří nazývají tzv. „lovné“ a „poživatelné“ druhy zvířat, jako je zajíc, srnka, bažant, kachna či divoké prase aj. Ke „škodné“ myslivci řadí predátory, jako je liška, kuna, jezevec, vydra, rys, vlk, medvěd či draví ptáci. Také další zvířata, jako je zaběhlý pes nebo kočka (již cca 200m od zástavby) jsou v myslivecké komunitě označována za škodnou.
Predátoři se pro myslivce stali škodnými, poněvadž jsou jejich „potravními konkurenty“. Každý volně žijící predátor přirozeně loví pro svou potravu zvěř. Tím, že predátoři lovili a loví zvěř, na kterou měli a mají spadeno myslivci, myslivci začali přicházet a přicházejí o své úlovky, což myslivce dovedlo k tomu, že jejich „potravní konkurenty“ začali hromadně vybíjet a dodnes vybíjí. Není proto divu, že v drtivé většině zcela přestala existovat zvířata, jako je rys, medvěd či vlk či někteří dravci aj., která byla přirozenými nepřáteli zvěře (značnou měrou k vyhubení nebo téměř vyhubení některých predátorů přispěl souboj pastevců se šelmami, které „škodily“ jejich stádům, ale i zde hrají významnou roli myslivci, jako lovci pověření odstřelem těchto šelem). Přesto, že již rysi, medvědi či vlci aj. nemohou být vybíjeni na základě mezinárodních úmluv nebo proto, že jsou u nás zvláště chráněni, myslivci při každém objevení těchto zvířat brojí za jejich odstranění s častým odůvodněním, že páchají škody na zvěři - a to i navzdory tomu, že tato zvířata loví zvěř pro obživu, nikoliv pro požitek z jejich lovu. Vyžádá-li si myslivec výjimku, což vzhledem k silné myslivecké lobby u kompetentních a značnému zastoupení myslivců u zákonodárců nemají myslivci složité, pak mu nikdo nebrání v odstřelu těchto zvířat. Samozřejmě tím, že myslivci vybyli a vybíjejí přirozené nepřátelé zvěře, dochází a došlo k nárůstu početních stavů zvěře, než by bylo a je přirozené.
Obzvlášť zřejmá snaha myslivců rozšířit jejich lovecké zájmy je evidentní z introdukce některých živočišných druhů a zvířat do revíru (teritoria). Tisíce uměle odchovaných bažantů, kteří jsou původem z Asie a nepatří do ekosystému střední Evropy, stejně jako kachny a další zvířata jsou myslivcem každý rok introdukována do zdejší volné přírody. Myslivci pak jejich introdukci obhajují „obnovou stavů“. Posléze dochází k opětovnému vybíjení predátorů, jako jsou lišky - pro které jsou bažanti či kachny potravou - s odůvodněním, že lišky páchají na těchto zvířatech škody nebo jsou lišky přemnožené - přemnožení lišek může být příčinou právě introdukce bažantů a kachen, jelikož se jejich introdukcí vyskytuje více snadno dostupné potravy pro lišky než je přirozené - a dochází k odstřelu bažantů či kachen s odůvodněním regulování jejich početních stavů.
Napříč tomu, že myslivci často obhajují lov zvířat jejich velkými početními stavy, v oblastech, kde se velké početní stavy zvířat vyskytují, se tato zvířata v zimě krmí, včetně divokých prasat. Přitom právě zimní krmení vede k nárůstu početních stavů zvířat, stejně tak jako neexistence přirozených nepřátel. Je logické, že toto zimní krmení a tím zapříčiněný nepřirozený narůst početních stavů některých druhů zvířat, stejně tak jako vybití a vybíjení přirozených nepřátel směřuje i k tomu, že tyto druhy zvířat mohou v některých oblastech okusovat lesní porost více než je přirozené. Pokud těmto v zimě krmeným zvířatům myslivci přestanou podávat nepřirozeně potravu, les nebude schopen přirozeně uživit tolik zvířat, kolik se jich v určitých oblastech nachází příčinou onoho nepřirozeného zimního krmení z předchozích let nebo desetiletí. Například v Krkonoších myslivci na zimu nahánějí jeleny do obory, kde tato zvířata celou zimu nepřirozeně krmí s odůvodněním, že by jeleni uškodili příliš mnoha stromům okusováním větví či kůry. Nicméně právě zimní krmení v oboře, stejně tak jako vyhubení přirozených nepřátel je příčinou toho, že počty jelenů jsou vyšší, než je udržitelné proto, aby se jeleni mohli stravovat přirozeně v lesích. Myslivci poté zvířata z těchto nepřirozeně navýšených populací odstřelují s obhajobou, že je potřeba tato zvířata regulovat. Logika pomatenec - nejdříve nepřirozeně navýším, poté nepřirozeně zabiji, poněvadž je zvířat více, než je udržitelné.
Pochybnosti také vyvolává to, zda by myslivci krmili zvířata, pokud by je neměli v úmyslu zabíjet - krmení kvůli blahu samotných zvířat, obdobně jako se dává v zimě ptákům zrno, nikoliv krmení ze zájmů loveckých. Jak sami myslivci často argumentují - odstřel zvířat je odměnou za „péči“ o zvířata.
Myslivost samozřejmě nemá nic společného s ochranou přírody. Ochrana přírody znamená chránit přirozené životní společenství v celé své rozmanitosti, kdy se pokud možno rovnováha mezi predátory a jejich kořistí přirozeně ustálí sama od sebe. Myslivci se ovšem starají pouze o to, aby zachovali velké početní stavy zvěře, jež je jimi lovena - rovnováhu mezi zvířaty vyvažují ve svůj prospěch. Zvěř „chrání“ před přirozenými nepřáteli likvidací těchto zvířat, přes zimu vykrmují a v sezóně zabíjí. Jistým způsobem si myslivci z volné přírody dělají „biochovy“. Ve své nejvnitřnější podstatě je myslivost dalším vyjádřením lidské snahy ostatní zvířata ovládat a vykořisťovat.
Ačkoliv myslivci kritizují lidi za to, že ve volné přírodě, na poli či v remízkách nechávají běhat psy bez vodítka, čímž může být vyplašena zvěř, která se zde schovává a posléze může stresem zemřít, myslivci pořádají zběsilé hony, při nichž vyplaší zvířata z celého revíru, která poté mohou stresovaná zemřít. Při honu na „drobnou zvěř“, především na zajíce či bažanty, myslivci se psy nebo bez psa, za křiku a vytí psů (myslivci nutí psy k vytí či štěkání záměrně), někdy dokonce i za doprovodu křičících dětí tato zvířata plaší. Hlukem myslivci nutí zvířata opustit své ukryty, aby poté mohlo dojít k jejich odstřelu. Hluk při honu však nepostihuje pouze lovená zvířata, nýbrž veškerá zvířata v revíru, a způsobuje u nich neklid a strach, což může být příčinou úmrtí těchto vyplašených a stresovaných zvířat. Navíc značné procento vyrušených a v panice utíkajících lovených zvířat není zabito, jak by mělo být, ale je pouze postřeleno. Pro oběť to pak znamená dlouhé utrpení a žalostný konec.
Naštěstí se již u nás nesmí používat určité druhy pastí, včetně čelisťových pastí, jedovatých návnad, ok atd. (více na www.mspatek.cz/pasti.pdf), avšak sklopné pasti apod. pro likvidaci zvířat mohou být používány. Těchto pastí využívají myslivci pro lov některých zvířat, především je líčí na lišky, jezevce, psíky mývalovitý či kuny. Pokud se zvíře do pasti chytí, může v ní být hodiny uvězněné nebo i dny, než bude myslivcem dobité. Tohle sebou přináší mnoho hodin trýznění a stresu nebo i trýznivou smrt, pokud zvíře ze šoku či stresu zemře.
Jedno z dalších stresování zvířat myslivci je při zkouškách tzv. norování - výcvik psů pro vyhánění lišek škodícím myslivosti z nor ve volné přírodě. Při zkouškách norování se živé lišky ulovené ve volné přírodě či lišky z kožešinových farem používají pro výcvik psů tzv. norníků (jezevčík, nízkonohý teriér). Liška se pouští do umělé nory, jakéhosi uzavřeného labyrintu, jehož boční stěny nory mohou být z cihel, kamenného zdiva, betonu nebo z prken a za liškou se pouští pes, který lišku pronásleduje. Jak liška před psem uniká, uzavírají za ni jednotlivé prostory tzv. kotle, aby pes nepřišel do přímého kontaktu s liškou. Když liška proběhne všemi kotli je odchycena.Tato procedura je tzv. bezkontaktním norováním, kdy pes nesmí přijít do přímého kontaktu s liškou. Pro lišku je norování velice stresovou a trýznivou událostí, poněvadž při norování se liška dostává do situace, kdy ji jakoby jde o život. Ještě horší variantou výcviku norování je tzv. kontaktní norování, kdy psovi není zabráněno, aby lišku dohnal a lišce jde skutečně o život. Naštěstí však u nás kontaktnímu norování zabraňuje legislativa. I když najdou se takoví, kteří říkají, že „Odpůrci kontaktního norování při zkoušce z výkonu norování neustále poukazují na legislativní překážky této činnosti. Proto je třeba jasně deklarovat, že neexistuje žádný zákonný důvod proč by nemohlo být realizováno kontaktní norování na umělé noře, tzn. proč by nemohlo dojít ke změně zkoušek z výkonu norování tak jak jsou v tomto zkušebním řádu navrženy. Žádný dnes platný zákon v ČR nezakazuje kontaktní norování při zkoušce z výkonu norování!„...pokračování...„Bezkontaktní zkouška loveckého psa z výkonu norování má stejnou účinnost a vypovídací schopnost a objektivitu jako „suchá“(bez kontaktu s vodou) kvalifikace „plavců“ (kteří nikdy neplavali ve vodě) na závody na překonání kanálu Lamanche. To není žádná nadsázka a v kynologické praxi to znamená, že se na „zkoušce“ prověřuje schopnost psa bojovat doslova „na život a na smrt“ v labyrintech podzemních nor tak, že pes v umělé noře štěká za zástrčkou na lišku.“. Ve volné přírodě při norování lišek, jezevců či psů mývalovitých myslivci riskují život i psů, poněvadž nepřipravený pes může být těmito vystresovanými zvířaty těžce poraněn nebo i zabit.
Podle odborníků faktem je, že je občas nutné zredukovat vysoké stavy zvířat myslivci v minulých letech uměle udržované, aby se zvířatům dala možnost přizpůsobit se životnímu prostředí. Je ovšem otázkou, zda opatření k tomu nutná se mají přenechávat těm, kdo mají eminentní zájem na odstřelu zvířat. Myslivci se jistě nechtějí vzdát svých privilegií. Nicméně je zde i možná přirozená obnova přírodního společenství, čehož může být příkladem přirozená obnova přírodního společenství v krajině postižené výbuchem černobylské atomové elektrárny, kde se dnes vyskytují zvířata, včetně velkých šelem, která byla již před výbuchem v černobylské krajině vyhubena.
Počet osob (držitelů platných loveckých lístků) trvale vykonávajících v honitbě právo myslivosti je v současné době okolo 94 713 viz. http://www.apic-ak.cz/data_ak/11/k/Stat/LesnictviMyslivost2010.pdf str. 58.
Počet zabitých zvířat rukou myslivce v roce 2009 viz. tabulka https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg6x2k3CTOnD486A_3YzY6oF33k7YWdEkVNvsmvUj8DTKmp7spigB5y_dt6kApMPja2ezGiIBu1VgzHB2-WOJbgcgM44DnIyl1o2ZZFpUKuD5zBAve-KTPJepJzWPupn7UasuDms0pli1T7/s1600/odstrel+zvirat.png.
Lišek bylo v roce 2009 rukou myslivce zabito 67 706 viz. http://myslivost.cz/getattachment/a213bc04-76d4-4e92-8226-422d86d4a94e/foto.aspx?maxSideSize=600&width=600&height=600&clientcache=0.
 |
| Pro zvětšení kliknout na ikonu. |
Pozn. Omlouvám se, že jsem používal při psaní článku slovo „zvěř“. Toto slovo je specificky slovem myslivců, kteří tímto slovem označují tzv. „lovná“ a „poživatelná“ zvířata, jak již bylo řečeno. Označování zvířat „zvěří“, stejně jako „škodnou“ zní velmi poníženě a pravděpodobně má svůj účel z někoho dělat někoho nám podřadného, nad jejichž zabíjením se nemusí pozastavovat.
Zdroj: vlastní poznatky + kniha Ochrana zvířat od Heinze Kourima
