„Odpradávna se člověk pokouší léčit onemocnění a zranění a odsouvat smrt. Významným zdrojem poznatků mu přitom bylo především pozorování zdravých a nemocných lidí a zvířat. K tomu se přidávaly intuitivní poznatky a zkušenosti s léčebnými účinky rostlin a nerostů. V některých epochách hrála významnou roli anatomická vyšetření zemřelých, která byla ale v různých obdobích z náboženských důvodů zakazována. Ve všech kulturách vyzdvihovali lékaři a léčitelé význam prevence nemocí skrze správnou výživu, vyvarování se škodlivin a vyrovnání psychických a fyzických sil v člověku. Vyskytující se nemoci se pokoušeli léčit přípravou nejrůznějších léčiv, většinou přírodního původu.
Chirurgické zákroky byly běžnou záležitostí ve všech obdobích, přičemž již v antice byl pacient uváděn do stavu bezvědomí pomocí halucinogenních a uspávacích bylin. Nejdůležitějším cílem lékařských škol a akademií bylo sbírání a předávání znalostí, jak zacházet s nemocemi. V určitých obdobích se ale také objevovali lidé, kteří se snažili skrze pokusy na zvířatech, vězních či válečných zajatcích ukrást přírodě její tajemství. Úloha těchto násilně získaných znalostí byla ve vývoji medicíny minimální. Až do 19. století se většina lékařů a léčitelů řídila zásadou „Nil nocere“ – především neškodit. Proto se sotva zabývali otázkou, zda by poznatky ze studia zvířat s uměle navozenými nemocemi nebo poraněními mohly být využity v humánní medicíně.“
Těimito odstavci začíná jeden velmi zajímavý článek s názvem „Úloha pokusů na zvířatech v lékařství“ autora Dr. Bernharda Rambecka. Dr. Bernhard Rambeck je místopředsedou německé organizace Ärzte gegen Tierversuche (Lékaři proti pokusům na zvířatech) a od roku 1975 pracuje jako vedoucí výzkumného oddělení severoněmeckého centra pro léčbu epilepsie v oblasti klinické farmakologie léčiv proti epilepsii. Článek byl vydán ve zpravodajích organizace Svoboda zvířat v první polovině loňského roku viz. Zpravodaj I/2011 str. 3 až 4 a Zpravodaj II/2011 str. 3 až 4.
