V ONPRC jsem pracoval od jara 1998 do léta 2000 jako technik u primátů. Hlavním zaměřením ONPRC je obecný výzkum včetně reproduktivních a behaviorálních studií (zahrnujících experimenty mateřské deprivace, kdy se zkoumá stupeň strádání matky po odebrání mláděte; tyto experimenty se provádějí opakovaně na celém světě) a studií drogové závislosti březích opic. To je jen několik příkladů z mnoha. Většinu prací včetně těch, ve kterých nejsou nijak vyškoleni provádějí laboranti. Vědci sami se jen zřídkakdy dostávají do kontaktu se zvířaty.
Nic z toho, co jsem kdy předtím viděl mě nemohlo připravit na to, co jsem viděl v ONPRC během těch dvou let, a každý den mi to lámalo srdce. Nesl jsem si svá svědectví osudů primátů ve vivisekci a věděl jsem, že tyto skutečnosti nejsou v ničem ojedinělé a že stejnému utrpení jsou vystavovány miliony zvířat po celém světě.
Viděl jsem zoufalá a nemocná opičí mláďata žijící ve vlastních výkalech i dospělé opice šílené a sebepoškozující se. Téměř všechny žily samy v prázdné kovové kleci 60 x 60 cm. Jejich dennodenní neutěšitelnou nudu rozbíjel jen strach, když je vytahovali z klece či byly jejich klece splachovány proudem vody z hadice, zatímco ony byly zavřeny uvnitř.
Zpočátku jsem byl naprosto zahlcen, musel jsem pracovat příliš rychle na to, abych rozeznal jedno zvíře od druhého. Viděl jsem jen řadu klecí, v nichž v každé byla uvězněna jedna zoufalá opice. Po čase však každá z nich začala odhalovat svou jedinečnost a složitou, ač v kleci uvězněnou osobnost. Některé opice byly bázlivé, schovávaly se v rohu své klece a tiše mlaskaly ve snaze utěšit se. Ostatní byly víc agresivní, cenily zuby ve výhrůžkách nebo rachotily mřížemi. Přesto že byly drženy samostatně, maximálně se snažily udržovat vztahy s ostatními zvířaty v sousedících klecích.
Pro výzkumy ONPRC byli většinou používaní makaci rhesus. Tato zvířata jsou velmi inteligentní a společensky založená; jsou-li na svobodě, projevují lásku a soudržnost se svojí rodinou a emoce jako vztek, osamocení či depresi pociťují stejně jako lidé. Tyto skutečnosti ONPRC nikdy nic neříkaly.
Chovné opice byly dováženy, rozmnožovány a drženy v prázdných ohradách ze zvlněného plechu pro minimalizaci nákladů. Kvůli stresu a zimě se často rodila mrtvá mláďata; přeživší opičky byly navzdory špatnému zdravotnímu stavu předčasně odstaveny a zavřeny do malých klecí, ze kterých- ve stresu a zmatené- volaly své matky. (Samotní vědci přiznávají, že izolace během dětského věku způsobuje psychózy a sebepoškozování v pozdějším věku, přesto ale většině zvířat nikdy nebylo dovoleno zůstat s matkou.)
Zděšen těmito podmínkami jsem podal anonymní stížnost doktorce Isis Johnson- Brown, tehdejší oregonské inspektorce Ministerstva zemědělství Spojených států, úřadu zodpovědného za ochranu laboratorních zvířat a prosazování zákona na ochranu zvířat (Animal Welfare Act). Johnson- Brown jevila porozumění, přesto ale byla nucena v případu rezignovat kvůli důmyslným překážkám vivisekční lobby i zákona samotného. "Zjistila jsem, že současná situace není ustanovena ku prospěchu zvířat, nýbrž finančních zájmů výzkumných laboratoří," - což je skutečnost, kterou opakovaně zdůrazňují aktivisté po celém světě. (Doktorka Johnson- Brown po této události naprostého selhání ministerstva i Animal Welfare Act podala výpověď.)
Životní podmínky v laboratoři měly za následek klinické deprese, agresi a velmi abnormální chování- například sání a okusování vlastního penisu, pochodování na místě, běhání v kruzích, pití vlastní moče, požírání a kreslení s výkaly, agrese vůči mláďatům či ostatním opicím, dloubání se do očí nebo vytrhávání srsti. Snažil jsem se zlepšit životy těchto opic vypracováním programu pro jejich psychickou pohodu. Zkusil jsem aplikovat všechno co mi mé prostředky umožňovaly- hračky, přístroje na krmení a kousky dřeva- doufal jsem že se tím zmírní jejich sebedestruktivní chování. Jelikož ale na 1500 samostatně držených zvířat připadali jen dva zaměstnanci, bylo mi jasné, že můj program nemůže dosáhnout žádného zlepšení.
Poté, co jsem dal dohromady video a písemné důkazy, odešel jsem z laboratoře a vše jsem poskytl pro účely kampaní proti pokusům na zvířatech. Díky tomu jsme dosáhli několika úspěchů, tím nejkrásnějším bylo vysvobození 22 kapucínských opic. Poprvé se mohly nadechnout čerstvého vzduchu a hrát si spolu...bylo úžasné sledovat jak rychle se zotavily a nabyly síly.
Zdroj: http://www.sblog.cz/katina../
